Začátek každýho správnýho povídání by měl být něčím hodně zajímavý. Prostě by to mělo čtenáře chytnout za koule a přivrtat ke čtivu dokud to nebude mít zhltaný, jako misku čerstvě vyloupaných mandlí. Pro mě to však představuje ten největší problém. Těch začátků je tolik, přitom na žádný z nich nikdy neumím, či spíše netuším, jak navázat. Tak hele...

Začátek č. 1:

„Tohle jsem si udělal, když jsem šel Svatojakubskou cestu z Portugalské strany“ říká mi ještě horší španělštinou, než ovládám já sám dědula z Německa, strkajíce mi přitom nohu s černým palcem v sandále pod nos. „No jo, tak hlavně, že v těch sandálech nemáš ponožky, to bych hnedka věděl, ke které národnosti patříš“ pomyslel jsem si a dědka trumfnul svýma nohama obalenýma směsicí mouky, hlíny, opalovacího krému a dále neurčených sloučenin, které se mi na nich za tu dobu v Potru utvořily. „Jojo, dobrý sandál, to je základ.“, povídám mu a ptám se: „která z těch cest do Compostely je lepší? Z Portugalska nebo přes Pyreneje?“ „Rozhodně ta z Francie…a kde máte oslíky? Přinesli jsme jim nějaký suchý pečivo…“

No anebo takovej začátek č. 2:

„Musíš mu zadní nohy strčit mezi ty přední, několikrát omotat provazem…a neboj se tu smyčku utáhnout vší silou, jestli to povolí, rozkope mi celý auto. A NĚKDO TOMU KOZLOVI DRŽTE ROHY SAKRA!“ Po příjezdu do Mas Del Potro, stavení uprostřed kamenného údolí, nad kterým se doslova vznáší supí rezervace, a ke kterému se autem nedostaneš, jsem Jordimu nabídl pomoc s čímkoli, co bude potřebovat. Za odměnu mám parádní místnost v podkroví a samozřejmě stravu, kterou bys urazil, kdybys sis ji dovolil označit jako BIO/EKO produkt či jiným podobným komerčním nesmyslem.

Hned druhý den po mém příchodu, bylo třeba odvézt kozy na nedalekou farmu. Museli se jich zbavit. Bylo s nimi mnoho práce, poslední měsíce neměly mléko a navíc se vzhledem k dobré zeleni v okolí ani nechtěly vracet domů. Spoustu energie pro málo potěšení a žádnej sýr (!). Nakládali jsme osm koz. Bylo třeba je složit k zemi prakticky judistickým chvatem, svázat kopyta k sobě a naložit do furgonety (pyrenejský pickup). Byl to doslova a do písmene kozí tetris. Vybírali jsme je podle tvarů i velikostí, několikrát jsme s nimi točili, když byly v horizontální poloze. Nakonec se do auta vlezlo celý ch šest koz! Ježiš, nejsou z toho fotky? Původně jsme přemýšleli o tom, že bychom s nimi šli pěšky. Přece jenom by to byl krásný pastýřský zážitek a farma není zase tak daleko. Neuvědomoval jsem si ale dvě věci. Především vyjít jen s dvěma kozami kopec, v každé ruce jednu na provaze, nebyla vůbec žádná prdel. Spíš jsem byl rád, že jsem to přežil. Za druhé, kozy by si přeci jen mohli pamatovat krátkou cest a eventuálně se na své místečko v údolí vrátit. Naštěstí tam s námi byl jeden místní kamarád a do zadního kufru jeho BMW se dvě kozenky, nohama proti sobě, úhledně vlezly. V každé zatáčce a při každém hrbolu se z pod kapoty ozývaly nepředstavitelné zvuky.. „Kolik ten tvůj bavorák má koní?. – DVĚ KOZY VOLE!“

Také jsem přemýšlel, že bych začal něčím přímo z cesty, začátek č. 3:

Nikdy jsem nebyl moc pověrčivý, ale tohle je trošku moc i na mě. Vycházel jsem někdy po poledni z vesničky jménem Sella, vůbec jsem neměl v plánu tam včera zůstat, ale když jsem v podvečer procházel náměstím, měli tam nějaký hody. Chvilku jsem na to koukal, udělal si fotku, a když jsem ještě chvilku jen tak koukal a poslouchal živou muziku, přišla za mnou krásná paní (viz foto) v tradičních šatech, nabídla mi místní víno a pozvala mne ke stolu...dál si to asi dokážete představit..ráno jsem se probudil v hamace zavěšené mezi dvěma mandloněmi, někde na okraji vesničky pod vysokýma horama. Ruce mě bolely víc než hlava, to asi z toho, jak jsem se celou noc snažil vytleskával rytmy flamenca. Ale proč jsem začal tou pověrčivostí? Tak si představ, že si ten den takhle jdu, nikde nikdo, jenom dlouhá olivová alej a najednou přede mnou leží kulečníková koule s číslem sedm. Já se tu peru s každým gramem v batohu, ale tuhle kouli jsem tam prostě nechat nemohl. To by stejně tak do mě za pět sekund mohl udeřit blesk, nebo v horším případě by mi zmizela slivovice. „Zdali na cestách slivovica dojde, Medullák nejspíš brzo pojde.“

Uff…no nevim…budu přemýšlet, každopádně začít opravdu psát se mi ještě nepovedlo…chce se mi, chtěl bych to umět, hezky, čtivě, ale ta pravá chvíle stále nepřichází. Snad jednou, snad brzy. Zatím je třeba jít dál a zažívat věci, o kterých bude zato stát vůbec psát…měl bych toho zažít spoustu, aby i navzdory mým dysgrafickým a literárně-rétorickým paskvilům, byly zajímavé ke čtení aspoň svým obsahem. Třeba bych měl víc popsat Mas Del Potro, to je to stavení, kde se žije bez konvenčních sítí, kde voda teče z hor, nikoli z vodáren, kde elektřina je ze slunce, nikoli z elektráren, kde jídlo roste, jen když pravidelně makáš na zahrádce, kde chleba pečeš sám a začneš tím, že si ráno vyběhneš do lesa nasbírat větve ze správného dřeva, aby pec nečoudila, ale aby se pořádně rozpálila do bělo-růžova. A večer? Celej od mouky, schováváš deset let starej kvásek na příští várku. Zde si mávnutím kreditní karty nic nekoupíš, zde si věci zasloužíš…prostě je tu krásně živě, jaksi přirozeněji, drsněji a klidněji zároveň. Ještě to popsat pořádně nedokážu, jestli to vůbec jde. Jsem odtamtud už přes týden na cestě. Pochoduji po jihovýchodním pobřeží Španělska a už se děje zase kotel věcí. Uprostřed vyschlých hor mi došla voda a vyvrtl jsem si už vyvrtlej kotník, a to v nejdebilnějším místě, kde se jen vyvrtnout mohl. Přespal jsem u Kiky, to je krásná holka, vozíčkářka, která účinkovala v mém oblíbeném cestovatelském seriálu Trabantem až na kraj světa, po dlouhé době jsem zažil Mediteráneo rozbouřené tak, jak moc často nebývá, a v něm, několik surfistů úspěšně zápasících s jeho několikametrovými vlnami…

...dochází mi baterie a konečně přestává poprchávat, na téhle pláži, se ostatně jako na všech ostatních, nesmí stanovat, je na čase vypadnout…

July 4th, 2017

on the way part 4

on the way part 3

July 4^th, 2017